1. Co je společenství církví obecně?
Jednota církve se uskutečňuje v několika modelech:
Organická unie: dva (nebo více) církevních útvarů splynou v útvar jediný.
Federativní model: Církevní útvary existují vedle sebe samostatně, spolupracují spolu volně ve věcech, kde je spolupráce možná (praktických), v nutných případech předávají část svých kompetencí na vyšší orgán (ERC apod.).
Někde uprostřed je model společenství různých církevních útvarů. Od předchozího se liší tím, že církve se navzájem uznávají za součást jedné církve Kristovy, od organické unie tím, že nesplývají v nový útvar, ale nadále existují samostatně. Vzájemné uznání znamená uznání toho, že v církvích tohoto společenství se řádně zvěstuje Boží slovo, řádně vysluhují svátosti, znamená vzájemné uznání ordinované služby, ale také uznání práva jedné každé na vlastní cestu, vlastní řády, vlastní formy sborového života a zbožnosti. Znamená prakticky, že církve mohou společně slavit večeři Páně, uznávají si navzájem křest, a mohou se navzájem zastupovat.
2. Co je Leuenberské společenství církví?
Je to společenství tohoto typu mezi evropskými (s malým přesahem) církvemi navazujícími na reformaci (přímo nebo nepřímo): Luterskými, reformovanými (kalvínskými) a spojenými. V roce 1994 se připojila ještě: Církev metodistická, Jednota bratrská, Československá církev husitská.
Proč Leuenberské? Společenství vzniklo v r. 1973 ve švýcarském Leuenbergu podpisem dokumentu, zvaném Leuenberská konkordie. Každá další církev, která se ke společenství připojuje, podepisuje tento dokument nebo jinou formou vyjadřuje svůj souhlas s ním. Konkordie je text, který vznikal dlouho. Je v něm konstatováno, že v minulosti zde byly otázky, které signatářské církve rozdělovaly, ale že při bližším zkoumání dalšího vývoje se ukázalo, že tyto otázky již nemají sílu působit rozdělení, že naopak bylo dosaženo zásadní shody (konkordie) v podstatné věci, tj. v pochopení evangelia a svátostí a že tato shoda postačuje, aby se tyto církve nadále uznávaly a měly spolu společenství.
Dnes k tomuto společenství patří 103 církví v Evropě. (V Severní Americe vznikl nedávno podobný akt.) V ČR do něj patří 5 církví: Církev československá husitská, Slezská církev evangelická Augsburského vyznání, Církev bratrská, Evangelická církev metodistická, Českobratrská církev evangelická (viz též odkazy) .
3. Jaké to má důsledky?
Leuenberská konkordie toliko společenství církví vyhlásila (prohlásila). Jak bude toto společenství církví v praxi uskutečňováno, to má být věcí dalšího vývoje. Předvídány byly tyto 4 směry:
- Teologické dialogy. Jejich cílem je jednak vyjasnit zbylé sporné otázky z minulosti a jednak reagovat na otázky, které se nově kladou v přítomnosti a zjistit, zda společenství na ně může odpovědět společným hlasem. Tak byla ve skupinách doktrinálních dialogů probrána již řada témat (úřad v církvi, večeře Páně, křest; křesťanské svědectví o svobodě, církev-lid-stát-národ, Izrael a církev a mnohá jiná).
- Společenství svědectví a služby.
- Ekumenický závazek společenství – tj. vůči dalším rodinám křesťanským. Zde se vedou intenzivní rozhovory s baptisty a anglikány.
- Organizační důsledky. Práci organizuje Exekutivní výbor a sekretariát. Zřizuje pracovní skupiny (projektové, regionální) a pověřuje je jednotlivými úkoly. Všechny návrhy a výsledky práce jsou důsledně předkládány všem členským církvím k posouzení, kritice, doplnění. Jednou za 6-7 let se schází valné shromáždění delegátů všech členských církví, které výsledky práce přijímá a stanoví hlavní úkoly na příští období.
To však není vše. Vznikla i informační síť (viz zde odkazy), jejíž pomocí si jednotlivé církve navzájem mohou předávat informace, podněty, dotazy, rady. Vedle toho se počítá i s tím, že jednotlivé církve samy budou pěstovat vzájemnost v rámci zemí, regionů (církve na Rýnu, v Podunají) nebo i jinak, že budou vznikat skupiny ad hoc a krátkodobé iniciativy, posilující společenství ve svědectví a službě. Pěkným příkladem z poslední doby je dotaz Bádenské církve Církvi českobratrské evangelické ohledně vysluhování večeře Páně dětem nebo iniciativa církví Leuenberského společenství z Rakouska ke zlepšení rakousko-českých vztahů.
4. Proč synod?
V rozhovorech v rámci Leuenberského společenství se čas od času objevuje i návrh konat společný synod těchto církví. Společenství jako celek se k této myšlence zatím neodhodlalo. My v ČR jsme však ten precedens – rozhodnutím synodu CČE – učinili.
Co je to synod? Synod je osvědčený způsob vzájemné porady církví, které navzájem mají plné společenství. V církvích, jež se vzájemně neuznávají, je synodní myšlenka nesmyslná. Zato v těch, které se vzájemně uznávají (mohou spolu slavit stůl Páně), je to velmi vhodný, velmi logický nástroj vzájemné komunikace. Synodními poradami se církve otevírají jedna druhé, vydávají si vzájemně počet ze svých rozhodnutí, projevují ochotu dát se poučit, poradit si, dát se napomenout, varovat, realizují své společenství s druhými církvemi, podpírají se, společně rozhodují o hranicích přípustné rozdílnosti, zkrátka: dávají najevo, že zvláštnosti jejích řádů, forem, názorů nejsou poslední a neproměnitelnou normou, že k jejich tzv. identitě patří i pozorný vztah k církvím sesterským a bedlivé naslouchání jejich hlasu.
Aby bylo jasno: Synodní jednání nesnímá ze zúčastněných církví jejich odpovědnost za jejich rozhodování. Zodpovídají se za ně Pánu církve, nikoli synodu. Ale předkládat svá příští i učiněná rozhodnutí vzájemné poradě bratří a sester k posouzení a brát vážně jejich hlas patří v tomto věku, kdy „poznáváme jen z částky“ k pokoře, která také bude na posledním soudu hrát svou roli.
5. Náš synod
je stále ještě ve stadiu experimentu. Jsme první v evropském společenství, kteří jsme se k tomuto kroku odhodlali. Nechceme tím tvořit nějaký evangelický, a už vůbec ne protikatolický blok. (Dokladem toho je, že k synodu zveme zástupce ostatních církví v ČR, včetně církve římskokatolické jako hosty). Chceme jen dát výraz tomu, že vztahy uvnitř našeho společenství jsou jiné kvality a tato jiná kvalita vyžaduje i jiné procedury.
Naše hlavní zásady, vyjádřené ve statutu a jednacím řádu, jsou tyto:
- Všechny zúčastněné církve mají týž počet delegátů (2+2). Žádná církev nemůže druhé majorizovat.
- Delegáti nejsou představitelé církví, nýbrž jsou voleni (vysíláni) příslušnými shromážděními církví.
- Předlohy k jednání poskytují jednotlivé církve, nejsou nikým nadekretovány.
- Všechna zasedání synodu se konají v místní obci církve, která je pozvala, za účasti místních věřících a jsou zahajována (nebo zakončována) společnou VP.
- Pokud se synod usnese na věci, která podstatně mění vyznání, řády nebo praxi zúčastněné církve, podléhá toto usnesení ratifikaci příslušnou církví.
První synod leuenberských církví v ČR se sešel v listopadu 2000. Přijal prohlášení o vzájemném zastupování církví společenství, zejména v diaspoře: toto prohlášení znamená, že církve mohou svým i jiným členům poskytovat všechnu pastýřskou péči, účast na bohoslužbách včetně svátostných atd. Dále přijal směrnice pro manželství mezi členy církví společenství. Také přijal formulář bohoslužebného shromáždění k připomínce společného křtu, k němuž jsou zváni i křesťané mimo Leuenberské společenství.
Výklad Prof. ThDr. Pavla Filipiho, přednesený při zahajovacích bohoslužbách 2. synodu v Brně 8. 11. 2002.